Autor: Jarmila Čiháková - Martin Müller
Publikováno dne: 22. 05. 2007

Rotunda sv. Václava na Malostranském náměstí v Praze

plná verze - rotunda sv. václava.pdf (Adobe Acrobat document)

Dne 3.února 2004 měl malostranský výzkumný tým archeologického oddělení NPÚ, ú.o.p.v hl. m. Praze, tu čest objevit rotundu sv.Václava. Byla zasypaná 376 let a za tu dobu se ztratilo povědomí o její přesné lokalizaci. Přitom o její rozpoznání v dosud přístupných prostorách se snažila řada badatelů, kteří vesměs konstatovali, že při radikální přestavbě malostranského špalíčku na jezuitský profesní dům zanikla beze stopy. Vycházeli z rytiny zobrazující vpád Pasovských v roce 1611, na níž je zřetelná poloha rotundy v západní uliční frontě špalíčku. Dnes víme, že toto zobrazení nebylo přesné a rotunda ve skutečnosti stála východněji.

Vznik rotundy nebyl v písemných pramenech podchycen. Poprvé se objevuje ve svatováclavské legendě „Oriente iam sole“ z poloviny 13. století, v níž se popisuje zázrak při translaci těla sv. Václava ze St. Boleslavi na Pražský hrad se zmínkou, že „ na památku tohoto zázraku zbudován byl na místě žaláře kostel ke cti blahoslaveného mučedníka a stojí tu až do dnešního dne“. Zázrak spočíval v osvobození vězňů božskou mocí, zbavení je okovů a vyvedení z temného žaláře ve chvíli, kdy kolem procházel průvod se světcovým tělem. O jiném zázraku ve svahu pod hradem v průběhu translace se mluví i dříve, v latinsky psané legendě sepsané v 1. polovině 11. století Vavřincem, aniž by však při této příležitosti byla zmíněna jakákoli církevní stavba. Průvod došel „k vyvýšenému místu v řečeném městě“, kde se koně zastavili a nehnuli se z místa. Mezitím dorazil Boleslav I. a nad tělem bratra provedl upřímné a veřejné pokání. Místo koní zapřáhli tažné voly, ale ani to nepomohlo. Teprve modlitba všech zúčastněných způsobila zázrak a vůz se rozjel. Texty neposkytují oporu pro provázání obou scén z legend, které se měly odehrát v prostoru dnešní Malé Strany.
Ve vrcholném středověku sloužila rotunda jako kaple s hřbitovem, příslušející k farnímu kostelu sv. Mikuláše. Písemné zprávy o jeho osudech jsou velmi skoupé. Poničení požárem v roce 1420 údaje nezmiňují, je však velmi pravděpodobné vzhledem k tak těžkému poškození sousední radnice Menšího Města Pražského, že se přes vynaloženou snahu radnici obnovit nepodařilo. Dle C. Merhouta byl koncem vlády Jiřího z Poděbrad kostelík sv. Václava rychle obnoven, ale zanikl jeho hřbitov. Následky dalšího zhoubného požáru - z roku 1541, byly odstraněny až po 50 letech. Teprve v roce 1599 (!) nechal malostranský magistrát kostelík vyklidit a obnovit, do té doby sloužil jako skládka odpadu po požáru a teprve četné stížnosti měšťanů, poukazující na prastarý původ kostelíka, přiměly město ke změně jeho neutěšeného stavu. Kostelík se ocitl na několika pražských vyobrazeních - v roce 1606 na rytině Filipa van den Bosche a poté 1611 na anonymních rytinách zobrazujících vpád Pasovských. Přibližně v téže době byl ze strany východní zobrazen i dvorním malířem císařů Rudolfa II. a Matyáše – Roelandtem Saverym nizozemského původu, jenž v Praze působil mezi lety 1603/04 – 1613. Obnovený kostelík neplnil svou funkci dlouho. Po bělohorské porážce českých stavů byl farní kostel sv. Mikuláše rozhodnutím Ferdinanda II. z dubna 1625 darován Tovaryšstvu Ježíšovu a za nový farní kostel byl vybrán právě kostelík Přenesení sv. Václava. Aby mohl splňovat nároky farního kostela, musel být výrazně zvětšen. Práce na úplné přestavbě byly zahájeny v roce 1628, dokončeny byly v roce 1630. Do barokní stavby byla původní rotunda nějakým způsobem zakomponována, jak vyplývá z dlouholetých jednání mezi Tovaryšstvem Ježíšovým a malostranským magistrátem z 50. až 70. let 17. století, ukončených smlouvou ratifikovanou roku 1673. Magistrát při nich několikrát upozorňuje, že při plánované výstavbě profesního domu se starobylému kostelíku nesmí nic stát, neboť je nejstarší křesťanskou památkou ve městě, dokonce na to měla Soc. Jesu složit kauci. Přes všechny podmínky ochraňující zájmy města byl v roce 1683 při stavbě kostelík natolik staticky narušen, že musel být „stržen až do základů“ a investorovi se otevřela cesta k realizaci nového návrhu.
Archeologický výzkum zjistil, že zkáza rotundy nebyla tak fatální, jak se zdálo z mluvy písemných pramenů. Byla objevena při několikaletém soustavném povinném archeologickém sledování veškerých zemních prací při rekonstrukci budovy bývalého domu professe Soc. Jesu čp. 2/III na Malostranském náměstí, v níž dnes sídlí Matematicko-fyzikální fakulta UK. Stejně jako na ostatních přestavbách malostranských domů, nebyla ani při přestavbě čp. 2/III zajištěna aktuální stavebně-historická dokumentace odhalovaných a bouraných zděných konstrukcí, a jako často, i zde byl tento průzkum suplován v rámci časových možností výzkumem archeologickým.
V prosinci 2003 stavba započala s vybíráním zásypů v nepřístupném obezděném prostoru mezi 1. patrem a přízemím s účelem zřídit v přízemí novou menší prostoru. Prohlubovanou místnost v 1. patře jsme interpretovali podle publikovaného plánku z 2. poloviny 17. století jako sakristii, situovanou východně za presbytářem barokního kostela. Vyklízení suti v 1. patře značně komplikovalo několik užších omítaných prostor zcela zasypaných stavební sutí. Pokládali jsme je za barokní sklepy, orientované v souladu s orientací dnešní stavby. Prostor vně jich byl rovněž zasypán stavební sutí, v níž byla zdiva další, s orientací odlišnou vůči stávající stavbě i vůči sobě navzájem. S nadějí, že můžeme zdokumentovat v tomto místě naprosto ojedinělé poslední pozůstatky původní měšťanské zástavby, geodet archeologického výzkumu všechna odkrývaná zdiva pečlivě zaměřoval. Velký blok opukového zdiva, sevřený oběma „sklepy“ jsme se snažili archeologicky datovat pomocí stáří vrstev, do nichž byl založen. K našemu překvapení jsme zjistili, že stejně jako omítané prostory, i on je zahlouben do stavební suti barokního stáří. Situace ztratila na srozumitelnosti, než se za několik týdnů podařilo vyčistit oba „sklepy“, zbourat jejich zdivo, vybourat velký opukový blok, další zdiva zarovnat do pravoúhlé podoby budoucí místnosti a vybrat většinu stavební sutě vyplňující zbylý prostor. Vyšlo však najevo, že „sklepy“ postrádají dveřní vstupy a byly přístupné otvory ve stropě. Dodatečně se tak stalo zřejmým, že místo sklepů jsme sledovali vybírání dvou krypt – příslušenství kostela. Jak se vybouráním dílčích konstrukcí prostor zpřehlednil a sjednotil, rozpoznali jsme mezi zbylými konstrukcemi tři izolované bloky omítnutého vnitřního líce nadzemního románského zdiva kruhové stavby – lodi románské rotundy. Veškeré vybírání sutě a rozebírání zdiv, dosud prováděné stavbou, bylo zastaveno a dále pokračovali pracovníci archeologického výzkumu s průběžnou dokumentací maxima měřitelných detailů. Prvním úkolem bylo zorganizovat statické zabezpečení velmi chatrného románského zdiva před vibracemi bourací mechanice při zřizování stropu vznikající nové místnosti. Povedlo se – málo soudržné románské zdivo ze dvou líců a litého jádra akci „strop“ přečkalo. Objevem románské lodi rotundy vyvstala důležitost i ostatních zděných konstrukcí a potřeba jejich interpretace vzhledem k osudům románské stavby. Spojením několika izolovaných stavebních detailů, výškových zaměřování a kusými zmínkami z písemných pramenů shromážděných Miladou Vilímkovou, vyvstávala před námi konkrétní představa prostoru raně barokního presbytáře přestavby z let 1628-1630 se základem oltáře, jímž byl onen velký opukový blok mezi kryptami, a ošlapaným prahem, kterým se vcházelo „za oltářem do domku kostelníka“. Nepohybovali jsme se v sakristii, ale v kněžišti raně barokního farního kostela, situovaném přímo nad loď kostela románského.
Z rekonstruovaného průřezu barokním kostelem, situovaným na svahu klesajícím od Nerudovy k Letenské ulici, vyplynula rekonstrukce okolností umožňujících dochování nadzemního zdiva zaniklé románské stavby. Loď rotundy totiž zůstala stát zasypaná v terase, která musela být navršena na svahu v roce 1628 kvůli možnosti zřídit vodorovnou podlahu raně barokního kostela, do něhož se vcházelo výše proti svahu, z horního Malostranského náměstí. Tlak byl poněkud zmenšen založením krypt pod lodí kostela. Od roku 1628 měla loď rotundy zadržovat tlak násypu ze stavební sutě, a proto byl zazděn její vítězný oblouk. Nemůžeme říci, zda při té příležitosti zanikla i apsida, či zda byla začleněna do sousedního domku kostelníka, zmiňovaného při jednáních v 70. letech 17. století. Místo, kde apsida stála, bylo ve 20. století totálně zničené.
Kladli jsme si otázku, proč nebyl v roce 1628 obnoven oltář nad místem oltáře románského, zda nebyla apsida zničena již dříve a oltář v době renesanční nestál v lodi rotundy. Zazdívka vítězného oblouku je však prokazatelně mladší než renesanční úprava podlahy v nástupu do apsidy a k dochovanému zazdění vítězného oblouku tudíž došlo až v raném baroku. Umístění presbytáře kostela v roce 1628 bylo tedy více než liturgickými důvody dáno náročnými statickými poměry.
Na základě snahy vynakládané malostranským magistrátem ve sporu s jezuitským řádem na ochranu kostelíka sv. Václava, s poukazováním na jeho prastarý původ předpokládáme, že část rotundy musela být do roku 1683 nad zemí, přístupná, minimálně pohledově. Existují 3 plánky kostela sv. Václava v podobě první jezuitské přestavby 1628-30. Na všech je kněžiště ukončeno půlkruhovým závěrem a lze souhlasit s M. Vilímkovou, že půlkruhová (barokní) apsida byla pozůstatkem románské stavby. Jak prokázal výzkum, nikoliv však románské apsidy, nýbrž lodi. I zvenčí mohla být nejvýchodnější část románské lodi až do roku 1683 zřetelná, byť patrně skrytá mezi různými přístavky a domky. Místo, kde došlo k napojení nově vystavěné barokní obdélné lodi (1628-30) na kruhové zdivo lodi románské, nutnému k získání tvaru zobrazeného na dostupných pláncích, jsme v dochovaných románských fragmentech nerozpoznali. Jediný zbytek vnějšího líce nadzemního zdiva rotundy je v severovýchodní části lodi s náběhem na apsidu, kde v rámci dochované výšky je provázání základu barokní lodi do románského zdiva vyloučené. Archeologický výzkum nezastihl zdivo zvonice, což je v souladu s mírným odstupem zvonice a rotundy na kresbě R. Saveryho. Zastihl však nepatrné zbytky jádra málo soudržné opukové zdi na maltu, ve směru sever – jih vně severovýchodního napojení apsidy, k rotundě přisazené a neprovázané, s východní stranou omítnutou a poté opatřenou šedavým nátěrem. Zeď zde stála až do roku 1683, neboť omítka i s nátěrem se místy otiskly na mohutné základové zdivo nahrazující v roce 1683 starší raně barokní zazdívku vítězného oblouku. Parametry zdi a rotundy nedovolují sestavit uzavřený čtvercový půdorys věže, a proto zeď interpretujeme jako zbytek ne zcela pravidelné drobné okolní zástavby, zřetelné rovněž na Saveryho kresbě. Není vyloučeno, že náležela domku kostelníka.
Románské zdivo, u něhož jsme konstatovali stejně nízkou míru soudržnosti, jako měla okolní stavební suť, jíž bylo zasypáno, bylo patrně příliš chatrné na to, aby při konstantním tlaku nasypané terasy vydrželo změnu základových poměrů po vykopání 14 m hluboké stavební jámy pro jezuitské sklepy ve svém východním sousedství. V roce 1683 došlo ke stržení vyšších partií nadzemního románského zdiva, které patrně zůstaly nadzemní i v raně barokním kostele. Zazdívka vítězného oblouku z roku 1628, široká 0,4 m, byla zvenčí důkladně zpevněna bytelnou, 1,2 m širokou opukovou zdí pojenou neobyčejně tvrdou maltou, probíhající na celou šířku kostela, která napříště držela tlak násypů a zastoupila funkci lodě rotundy. Její kompaktnost tak ztratila na významu. Vzápětí mohla být soudržnost románské lodi poškozena na jihu vložením dvou pilířů, vymezujících z jihu kněžiště nového barokního kostela 1684-88. Díky rozšíření a vystoupení severní strany kostela do náměstí, severní pilíře presbytáře rotundu nezasáhly.
Nedlouho poté původně nadzemní zdivo rotundy z velké části zničily krypty, zapuštěné po obou stranách oltáře pod podlahu kněžiště kostela z roku 1688. Krypty byly zbudovány velmi pečlivě, neboť – kvůli zajištění stejnoměrných úložných poměrů ? – pokračoval výkop stavební jámy ještě 0,6 a 0,95 m pod jejich podlahy a byl do výšky podlahy krypt zasypán jednolitou destrukcí rotundy. Dno stavební jámy severní krypty se zastavilo na povrchu základového zdiva (200,1), u jižní krypty pokračovalo hlouběji a kromě zdiva nadzemního zničilo i 1 m výšky z románského základu i s vrstvami, do nichž byl založen. Západní část rotundy byla těžce poškozena při přestavbě v roce 1784 po zrušení jezuitského řádu, přechodu domu professe i farního kostela do rukou státu a jejich utilitárním využití. Základový pas, vystavěný tehdy pod příčku oddělující bývalé kněžiště od lodi, překlenul a ochránil spodní část nadzemního zdiva románské lodi se vstupním otvorem, náležejícím některé mladší úpravě, nicméně pas byl ukotven přesně v místě, kde jsou indikovány velmi poničené náznaky eventuálního původního románského vchodu. Přestavba objektu ve 30. letech 20. století pro potřeby Ministerstva financí a dalších státních institucí včetně archivu zpřístupnila podzemí lodi barokního kostela vyčištěním krypt a jejich spojením do členěného, ale využitelného prostoru přístupného z přízemí. Při té příležitosti byla provedena boční sonda k východu, která měla ověřit přítomnost další duté, zaklenuté místnosti. Nad zásypem překrývajícím rotundu však klenba nalezena nebyla, a to ani sondou z protější strany východní, a proto bylo od možnosti využít neznámý prostor ve 30. letech upuštěno. Tuto možnost realizovala až stavba současná. Ve 30. letech 20. století se stavbaři s rotundou museli setkat, avšak nerozpoznali ji nebo nerespektovali. Při zřizování sociálních zařízení ve 30. letech 20. století byly odstraněny zbytky základů apsidy, při úpravách východní obvodové stěny podzemní členité prostory bývalých krypt pod barokní lodí byla odbourána část vnějšího pláště lodi na západní straně spolu s litým jádrem. V tomtéž místě byla v nedávné době zřízena stěna z tvárnic Hebel.

Záchranný archeologický výzkum měl zpočátku za cíl odborně rozebrat historické terény v rozsahu projektu, tj. snížit celou obdélnou místnost (podlaha na kótě 203,34 m n.m.) na úroveň chodby přízemí - kótu 198,2 m n.m (Bpv). Nálezem zdiva rotundy byl původní projekt změněn s tím, že do plánovaného prostoru bude zdivo rotundy zakomponováno a prostor bude důstojně využit pro potřeby fakulty jako deposit pro insignie fakulty apod. Situace se výrazně změnila nálezem fragmentu románské keramické reliéfní podlahy vyšehradského typu 1. poloviny 12. století v původní skladbě, svého druhu ojedinělého v Čechách i mimo ně. Bylo zřejmé, že využití místnosti je tímto nálezem, učiněným na kótě 200,0, výrazně limitované. Natolik, že zástupci fakulty na její využívání rezignovali a hodlají jedinečný nález museálně upravit a prezentovat veřejnosti v určitém omezeném režimu. Změnil se i rozsah záchranného archeologického výzkumu, jehož cílem již nebylo odstranění veškerých historických terénů v rozsahu projektu, ale jen těch, u nichž malá dochovaná výška urychlovala prosychání a degradaci. Pochopitelně bylo také pro prezentaci zapotřebí upravit terény poničené vložením (a nyní vybouráním) hluboké jižní krypty. Pod jejím dnem zůstalo jen 0,4-0,6 m z báze nadloží, což je příliš malá výška, aby vzhledem k nízké vlhkosti terénů zůstala zachována jejich vypovídací hodnota. Vedle rozebrání ohrožených terénů pod bývalým dnem krypty byla upravena forma výkopu stavby z tvaru širokého kotle tak, aby terény, které se nestaly předmětem výzkumu, mohly být účinně chráněny a nestaly se obětí pozvolného rozpadu. Po ukončení výzkumu zůstala severní polovina historických terénů v lodi rotundy zachována pro budoucnost jako kompaktní blok sevřený severním základovým zdivem rotundy, z jihu se svislou stěnou, jehož výzkum byl ukončen na výšce románské podlahy). Stejně tak zůstaly zachovány i nízké bloky terénů v sousedství kamenného kruhu 10. století v jižní části lodi, prohloubené na podloží (198,60 m.n.m.). Vybrání ohrožených partií stratigrafie umožnilo odhalením základového zdiva výrazně zčitelnit jižní část nalezené památky.
Na rozdíl od mnoha archeologicky zkoumaných raně středověkých kostelů nebyla rotunda sv. Václava využívána pro ukládání pohřbů tak často, jak jinde bylo běžné. Pod její podlahou proto zůstaly dobře zachované starší situace. Očekávali jsme, že ve vrstvách předcházejících dobu vzniku rotundy budou uloženy informace o charakteru místa, jehož výlučnost mohla být završena výstavbou rotundy pravděpodobně okolo roku 1100. Z vědomí jedinečnosti zkoumaného místa vyplýval postup realizace záchranného archeologického výzkumu, v němž dominovala mimořádná opatrnost a snaha rozpoznat a dokumentovat veškeré rozlišitelné situace a vztahy. Časově i způsobem provedení nadstandardní výzkum v intervalu prosinec 2003 – září 2005, i při několikerém přerušení pro realizaci jiných záchranných výzkumů, trval 12 měsíců a po získání finančního zajištění bude probíhat zpracování jeho stejně nadstandardně obsáhlé a složité dokumentace. Po ukončení terénní části výzkumu je jednoznačné, že pro stavbu rotundy bylo zvoleno místo, kde již dříve vznikla jiná, v organismu města 10. století rovněž výlučná stavba – obsahovala kruh složený z plochých opukových kamenů, lícovaných a opracovaných po vnitřní straně. Vznik kamenného kruhu je datován zánikem dřevěných staveb, které zde jeho sestavení předcházely. Byly zastiženy tři – nejstarší vznikla nejpozději v 1. polovině 9. století, nejmladší zanikla někdy v 10. století. Dvě mladší byly pravoúhlé, z nejstarší stavby jsme zastihli jen drobný fragment zcela zetlelých vláken z prken podlahy, pokračujících do archeologicky netknutého bloku historických terénů v severní polovině lodi rotundy. Zda byly tyto dřevěné stavby něčím výjimečné, co by předurčovalo dané místo k lokalizaci údajného křesťanského zázraku, se zatím nepodařilo prokázat. Dle terénních pozorování nejevily stavby žádné stopy, kterými by se odlišovaly od běžných obytných stavení a nenesou žádné indicie, které by je spojovaly s kultem, ať křesťanským, tak předkřesťanským. Interpretace kamenného kruhu je otevřená. Na obrázku je zřejmé, že lze očekávat jeho pokračování v ponechaném bloku terénů. Při rozhodování, zda dát přednost presentaci intaktní posice kamenů kruhu, nebo průzkumu vrstev pod ním a v jeho sousedství, byla zvolena první varianta. I když víme, že během jednoho roku hlína proschne natolik, že již nikdy nebude možné ji zkoumat současnými metodami a naprosto ztratí veškeré informace, ještě dnes obsažené. Např. se zbavujeme ještě dnes reálné možnosti ověřit v rámci kamenného kruhu indicie stop po dřevěné konstrukci vstupu, ačkoliv takový poznatek by byl kardinálním zjištěním při hledání souvislostí a snad i funkce tohoto útvaru, zcela se vymykajícího běžným raně středověkým sídlištním situacím.
V průběhu několikaleté archeologické asistence při přestavbě objektu čp. 2/III se podařilo při úpravách podlahy přízemí zastihnout a zdokumentovat poslední bloky rostlého terénu, v němž, nebo vzácně na jehož povrchu, zůstaly zachovány pozůstatky osídlení z 8., 9. a 10. století. Jak je zřejmé z obrázku, byly to již partie natolik fragmentární a nesouvislé, že těžko poskytnou o původním urbanistickém rozvržení plochy v 10. století představu podrobnější než konstatování, že těsně v sousedství místa s kamenným kruhem, pod ním, probíhala na přelomu 9. a 10. století dřevěná vozovka široká 3,4 m a že se na ploše západní části čp. 2/III vyskytovaly parcely s roubenými stavbami o shodné osové orientaci. Otázkou, které bude při zpracovávání výzkumu věnována zvýšená pozornost, je rekonstrukce nivelet původních raně středověkých povrchů a jejich změn, aby bylo možné geologické poměry v okolí rotundy porovnat s údajem z Vavřincovy legendy o „vyvýšeném místě“.
Předběžné závěry podložené pozorováním v terénu budou podstatně rozšířeny zpracováním dokumentace, pravděpodobně však nebudou výrazně změněny.

*****************

Objev fragmentu původní románské podlahy nalezeného in situ bezpochyby uvedl rotundu sv. Václava mezi čelní památky románského umění našich zemí. Fragment je složen z keramických dlaždic. Náleží k nejstaršímu typu českých středověkých terakotových podlah– k typu vyšehradskému, pro který jsou charakteristické šestihranné reliéfní dlaždice, menší dlaždice tvaru rovnostranného trojúhelníka a čtvercové reliéfní dlaždice s pletencem, které tvoří borduru. Zachovaný fragment in situ obsahuje 22 šestihranných dlaždic, celkem 74 dlaždic tří tvarů složených do 5ti řad. Již na tomto nevelkém výseku dlažby je zřetelný výtvarný účinek její skladby, spočívající v prolínání geometrických šesticípých útvarů v podobě Davidovy hvězdy. Jako se na středověkých evropských dlažbách protínají kruhy s konečným efektem většinou diagonálně skládaných mandorl a dalších sférických tvarů, často ještě dále členěných, podobného účinku bylo u dlažby vyšehradské dosaženo liniemi přímými. Jádrem hvězdy byla šestihranná reliéfní dlaždice, z jejíž každé hrany vycházel paprsek ve tvaru rovnostranného trojúhelníka. Princip protínání byl podpořen barevností dlažby, kontrastem režné šestihranné dlaždice a tmavě fialově hnědě až černě polévaných trojúhelníků. Na rozdíl od abstraktních vzorů vyplňujících sférické tvary odvozené z průniků kružnic, u dlažby vyšehradské záleželo na směru pohledu. Dlažba v rotundě sv. Václava byla kladena s efektem pro věřícího směřujícího svůj pohled k východu – k apsidě. Nalezený úsek dlažby byl příliš malý na vytvoření představy o členění plochy podlahy i o způsobu, jakým se řemeslník vypořádal s přechodem sítě přímek v kruhový obvod lodi. Protože nálezová situace známky členění plochy postrádala, pokusili jsme se rozvinout intaktně dochovaný úsek dlažby tak, aby pokryl plochu lodi celou. Překvapeně jsme sledovali výsledek rekonstrukce, který naznačuje, že skladba dlažby vyšehradského typu vůbec nebyla náhodná, nýbrž vznikla promyšleným postupem dle předem připraveného projektu, jemuž musela být mírně uzpůsobena i velikost dlaždic. Dlaždice na osovém kříži se na všech třech stranách přesně dotýkaly obvodu nadzemního zdiva lodi, na straně čtvrté – východní, vycházely z linie bordury. Do západní poloviny lodi je vepsána polovina šestiúhelníka tak, že se jeho vrcholy přesně dotýkají stěn lodi. Geometrický střed dlažby je zcela přesně uprostřed středové šestihranné dlaždice. Kruhový obvod mohl být respektován jednoduchým přiříznutím šestihranných dlaždic, hluchých míst po obvodu vzniklo velmi málo a byla drobných rozměrů. Při tomto rozvržení skladby by bylo zapotřebí celkem 1574 kusů dlaždic, in situ se zachovalo 4,7 % plochy skladby.
Pokládka dlažby byla precizním dílem, kdy dlaždice byly kladeny vedle sebe na maltové lože upravené odlišně než jsme zvyklí. Běžně se dlaždice pokládají do vlhké malty a zanechávají tak v ní své otisky. Takto byla položena i mladší románská dlažba v jižní části chrámového závěru basiliky Ostrovského kláštera. Nálezová situace v rotundě sv. Václava byla odlišná a zcela jednoznačná. Lože dlažby bylo ze sytě šedé malty, v době pokládky suché a vytvrdlé natolik, že se nezachoval žádný otisk po dlaždici či po pohybu těch, co dlažbu pokládali. Nikde, kde povrch maltového lože zůstal zachován (a nebyla to plocha zanedbatelná, se žádná dlaždice neotiskla. Na zcela hladký povrch maltového lože byla dlažba seskládána na doraz, bez maltového pojiva. Na spodní části bočních stěn a spodní straně některých druhotně přemístěných dlaždic zůstaly stopy po čemsi bílém, ale více než stopy malty by se tyto zbytky daly interpretovat jako pozůstatky vápenného roztoku. Spáry mezi dlaždicemi vyplnil ulehlý prach, patrně až v důsledku běžného provozu. Zdá se, že tento postup pokládky by mohl být pro dlažbu vyšehradského typu charakteristický. Měřítkem je zde úprava povrchu pod dlažbou – příprava pevné hladké plochy, na které nezůstává žádná stopa po spárách mezi dlaždicemi. Materiál podkladní plochy není směrodatný. Tak jako v rotundě sv. Václava byla zhotovena ze šedé malty, ve vyšehradské bazilice sv. Vavřince ji tvořila vrstva překopané dusané hlíny z rostlého terénu, na který položili dlaždice a zalévali je maltovou vápennou výplní. Tyto skutečnosti staví do nového pohledu i poměrně dávný nález z Pražského hradu, z prostoru, který I. Borkovský interpretoval jako dřevěnou knížecí budovu s kamennými základy. Trojúhelníkové dlaždice kryté černohnědou polevou mají stejné rozměry jako v souborech vyšehradského typu a postrádají odlišné znaky. Byly nalezeny in situ v uspořádání odlišném od dosud nám známých intaktních nálezů. O jejich podkladu nevíme – neležely však v maltě, zatímco na dlaždicích samotných se stopy malty vyskytují. Snad je tu analogie s uložením dlažby na Vyšehradě. Podobného charakteru jako u nálezů dlažeb vyšehradského typu ve vyšehradské bazilice sv. Vavřince a v rotundě sv. Václava je i lože dlažby v rotundě sv. Petra na hradišti ve Starém Plzenci, třebaže se na něm intaktní úsek dlažby patrně nezachoval. Antonín Hejna na základě starších výzkumů A. Friedla popisuje nejstarší podlahu jako „jílovito-písčitou s maltovým povlakem v úrovni 25-30 cm nad skalním podložím“, jinde jako „maltovou kru na jílovitém tvrdém podkladu“. „Na její úrovni“ (povrchu?) byly nalezeny úlomky dlaždic vyšehradského typu i jiných. Sám A. Friedl o nejstarší podlaze uvádí, že „nejnižší původní podlaží bylo udusáno v hlinitém nánosu“. Zmínkou o udusání se popis opět blíží popisu podlahy baziliky sv. Vavřince na Vyšehradě.
Objevená dlažba v rotundě sv. Václava sestávala z šestihranných reliéfních dlaždic, glazovaných hladkých trojúhelníků a čtvercových dlaždic s pletencem. Posledně jmenované vytvářejí borduru podél rovné linie kamenného stupně do apsidy. Celkový získaný soubor (včetně dlaždic in situ) obsahuje 185 kusů dlaždic těchto tří tvarů a jediný kus odlišný – protáhlý stejně glazovaný trojúhelník, tvořící polovinu trojúhelníka rovnostranného. Výjimečný pravoúhlý trojúhelník mohl např. zaplnit spáru mezi podlahou a kruhovou lodí. Všechny nalezené trojúhelníkové dlaždice byly bez výjimky glazované. Mezi šestihrannými reliéfními dlaždicemi, které byly v naprosté většině režné, existují dle předběžných pozorování 3 kusy, u nichž v hlubokých spárách zůstaly zbytky polevy, nelišící se od polevy trojúhelníků. Byly nalezeny v suti v náběhu apsidy, není proto vyloučena jejich původní vazba na prostor kněžiště. Hrany troj- a šestiúhelníkových dlaždic jsou délky 12-12,5 cm, výška dlaždic je rozmanitější. U trojúhelníkových kolísá mezi 2,5-3,5 cm, ojediněle dosahuje 4 cm, dlaždice šestihranné bývají silné zpravidla 3-3,5 cm, v místě reliéfu mohou dosahovat až 5,5 cm, minimální síla činí 2 cm. Některé dlaždice jsou silnější uprostřed a směrem k okrajům se plynule ztenčují.
Motivy zobrazené na šestihranných reliéfních dlaždicích jsou početně omezenější než známe z eponymního nálezu. Zatímco na Vyšehradě byly použity motivy gryfa, lva, Nera a sfingy, na Malé Straně postačila jen zobrazení gryfa a lva, vykazující několik odlišností od ostatních dlaždic vyšehradského typu známých z jiných lokalit. Při srovnání působí malostranský lev i gryf živějším dojmem. Dynamiku figurám dodává zejména ohnutí předních končetin v kloubech, takže opouštějí strnulý postoj typický pro ostatní vyobrazení. Určité projasnění plochy je důsledkem redukce počtu prstů s drápy – u gryfa ze čtyř na tři, u lva ze tří na prsty dva. Zvířata tak více stojí na ploše tlap než na drápech. Oproti známým vyobrazením má gryf výrazně štíhlejší krk, vypjatou hruď, hlavu poněkud nachýlenou vzad, pootevřený zobák a uši posazené výše na hlavě (na rozdíl od tradičního, který má jedno ucho posunuté tak nízko, že se stýká s kořenem zobáku . Břicho má klenutější. Nemá lví ocas, jak by správně měl mít, nýbrž ocas podobný ocasu pštrosa. Po redukci prstů dva prsty čnějí vpřed a menší dráp (palec) vzad. U lva je kromě odlišného posazení uší a redukce prstů rozdíl v ocase, který není propletený mezi zadníma nohama, nýbrž vztyčený a navíc ukončený výraznou lilií. Jiné je i řešení hřívy. Ta je u tradičních vyobrazení složena ze šrafovaných trojúhelníků, zatímco u malostranských je vyjádřena jako přirozeně uvolněné, mírně prohnuté chlupy. Zářez na krku tradičních vyobrazení, který M. Dufkové připomíná obojek („na znamení zkrocení?) malostranské ztvárnění jednoznačně postrádá. Výtvarný projev z malostranských dlaždic není v rámci Čech ojedinělý, identické znaky jsme rozlišili u několika zlomků ze Staré Boleslavi, z nichž některé byly neidentifikovatelné. Na drobných staroboleslavských fragmentech je (dosud) jediná odlišnost oproti ztvárnění obou zvířat na podlaze rotundy, a tou je tvar ocasu gryfa. Je rovněž z per (nebo žíní?) a je stejně krátký, ale protože je nasazen níže a není poléhavý nýbrž zvednutý, je zadní partie figury velmi podobná části koně. Nenápadným rozdílem, ale zato zcela důsledným, je opačná orientace figur gryfa i lva. Zatímco u všech známých dlaždic s tradičním vyobrazením směřuje pohled lva doprava, lev z rotundy sv. Václava se dívá doleva a doprava se dívá gryf. Stejnou pozici zaujímají i zvířata na fragmentech ze Staré Boleslavi. Přestože jsme vyjmenovali tolik rozdílů mezi nálezem vyšehradským na jedné a malostranským na druhé straně, zůstávají si obě vyobrazení velmi blízká, zejména vyobrazení gryfa. Pásky, které mají gryfové na krku, křídlech i bocích jsou zdobeny dvojicemi dvojitých kružnic, identické jsou vlnovky znázorňující peří na křídlech i samotný tvar křídel. Oba způsoby vyobrazení dvojice lev – gryf jsou variantami téhož. I třetí společný reliéfní motiv – uzel na čtvercových dlaždicích bordury, se v provedení tradičním a malostranském odlišuje. K tradičnímu zobrazování náleží složitěji utvářená varianta – Vyšehrad, Ostrov), oproti níž je vyobrazení na bordurové dlaždici z rotundy výrazně přehlednější. Malostranskému vyobrazení je velmi blízká jedna z publikovaných dlaždic ostrovských. Na první pohled se zdají identické, jejich propracování však staví do protikladu dokonalé propletení a stabilní vyvážení uzlu na dlaždici z Ostrova a určité nepochopení (?) smyslu motivu ve variantě 3b, kde „ramena“ nejsou důsledně propletena, ale jen do sebe zaháknuta. Při porovnávání bordurových dlaždic vystoupily i takové detaily, jako rozdíly v postavení drobných lístků na ohybech „ramen“ v rozích čtverců dlaždic tradiční varianty. Na dlaždici z Ostrova jsou orientovány ve směru hodinových ručiček do kruhu, na dlaždici z Vyšehradu tvoří dvě k sobě obrácené dvojice – horní a dolní. Sledování takovýchto detailů bude rozhodující pro verifikaci názoru o postupném propůjčování kadlubů dlaždic vyšehradského typu mezi různými staveništi. Výrazně odlišný je i způsob řazení motivů na reliéfních šestihranných dlaždicích ve skladbě dlažby. Zatímco skladba vyšehradské podlahy přesně dodržuje určitý jednoduchý řád, pokud dlažba malostranské rotundy nějaký řád měla, nepodařilo se nám ho na nalezeném zlomku plochy rozšifrovat.
V současné době známe tedy románskou dlažbu vyšehradského typu ve dvou variantách. Varianta, kterou bychom dle nálezu v bazilice sv. Vavřince na Vyšehradě mohli nazvat svatovavřinecká, presentuje tradiční, dosud známé pojetí figur na vyšehradské dlažbě, varianta svatováclavská byla nyní nově rozpoznána jako výzdobný prvek rotundy sv. Václava na Malé Straně a patrně baziliky sv. Václava ve Staré Boleslavi. Obě varianty jsou vymezeny odlišným, specifickým ztvárněním motivů lva a gryfa (pravděpodobně i motivu gordického uzlu) na dlažbě vyšehradského typu a odlišným zapojováním zvířecích motivů do skladby podlahy. Výběr motivů a další prvky, které obě varianty spojují, však převažují nad odlišnostmi v detailech. Zejména na základě technologie podkladu dlažby, která se neobjevuje u typů mladších, lze soudit, že obě varianty dlažby vyšehradského typu náleží chronologicky jednotnému stupni v klasifikaci románských dlažeb.
V otázce původu dlažby je A. Merhautová přesvědčena, že stejně jako všechny ostatní terakotové dlažby románské, byla i nově objevená dlažba vyrobena v dílně Ostrovského kláštera, kde předpokládá rozsáhlou výrobu dlaždic v intervalu let (krátce před) 1130 – polovina 13. století, která by zásobila různá románská staveniště na území Čech. Zuzana Vařilová petrografickými rozbory prokázala takové odlišnosti v mineralogickém složení keramického těsta, které produkci dlaždic na jenom místě zcela vylučují. Prokázání výroby dlaždic v blízkosti místa staveniště však nevylučuje jednotnou provenienci dlaždic z hlediska organizace výroby. Bořivoj Nechvátal předpokládá postupné zapůjčování kadlubů, které by byly poprvé použity na Vyšehradě ke konci 11. století stavební hutí kostela sv. Vavřince. Jinou možností, která by byla vzhledem ke specializaci technologického postupu snad i pravděpodobnější, by mohla být mobilní „dlaždicová“ huť objednávaná k práci na místě stavby, buď svobodná nebo v podřadném postavení vůči některé instituci, ať již panovníkovi či instituci církevní, pro niž by mohla být perspektivní huť i vítaným zdrojem příjmů.
Fragment dlažby se do dnešních dnů zachoval v původní skladbě díky nedostatečně zhutnělému raně středověkému souvrství, na něž byla položena. Sled vrstev, vysoký od přirozeného povrchu podloží 1,1 m, vznikal delší dobu, avšak jeho svrchní úsek mocný 0,7 m vznikl takřka jednorázově. Po položení dlažby ještě nebyl konsolidovaný, takže nerovnoměrným sedáním se podlaha zprohýbala natolik, že ji bylo nutné v době používání brakteátu malého střížku předláždit opukovými dlaždicemi. Opuková dlažba byla položena na výšku shodnou s výškou dlažby románské – maltové lože dlažby 13. století zpravidla nahradilo lože románské a přímo překrylo románský předzáklad (kóta 200,1). Zachovaný fragment románské dlažby se naštěstí propadl pod úroveň podlahy natolik, že nové dlažbě nepřekážel, a opukové dlaždice, mírně podhozené maltovým ložem, byly položeny přímo na románské reliéfy, které v několika případech rozdrtily. V místech, kde byl pokles menší, byly odkopány jen románské dlaždice a maltové lože bylo ponecháno. Dlužno říci, že i tato úprava 13. století byla zdeformována klesáním starších vrstev, zejména v okolí gotického vstupu.

Z hlediska památkové péče a ochrany archeologického dědictví přinesl referovaný záchranný archeologický výzkum vedle mnoha námětům k diskusi i řadu komplikovaných a na první pohled neřešitelných situací. Je na místě ocenit postoj zástupců Matematicko-fyzikální fakulty University Karlovy jako investora akce, který bez dlouhých průtahů akceptoval význam nálezu a uvolil se přistoupit na omezení, která mu přinesl. Pokud se mu podaří získat i finanční prostředky na návrh a realizaci takového řešení interiéru, které umožní pohyb návštěvníků a srozumitelnou presentaci složitě utvářeného prostoru, aniž by byly románské památky dotčeny, bude možné místnost s pozůstatky starobylého románského kostela zpřístupnit.