Krátké ohlédnutí za sborníkem Archaeologica Pragensia

V uplynulých dnech vyšlo poslední číslo sborníku, vydávaného Muzeem hlavního města Prahy. Sborník s číslem 27 je věnován Ivaně Boháčové k jejímu významnému životnímu jubileu. Vzhledem k zaměření oslavenkyně je logické, že většina příspěvků se zabývá problematikou středověku, nicméně nechybějí ani práce týkající se pravěkých období. Vzhledem k šíři přispěvatelů se ve sborníku vyskytují i práce s mimopražskou či dokonce zahraniční tématikou.

Jak je uvedeno v předmluvě sborníku, jedná se o poslední ročník tohoto převážně materiálově (ale rozhodně nejen materiálově) zaměřeného periodika, který by měl být nahrazen ambicióznějším produktem, jenž by měl cílit na širší, v to počítaje i zahraniční, odbornou komunitu. Zůstáváme v očekávání, jakým způsobem a s jakým ohlasem bude tento cíl časem naplněn. Osobně se netajím určitou mírou skepticismu; úspěch totiž přináší podstatně širší okruh náležitostí a podmínek než jen rozhodnutí o realizaci.

V každém případě je na místě lehce nostalgické ohlédnutí za minimálně v pražském prostředí renomovaným sborníkem a jeho 45 let trvajícím vydáváním. S ním souvisejí i vzpomínky na zakladatelskou skupinu odborníků, kteří svým odchodem z větší části jeho zánik předběhli. Mám na mysli taková jména jako je Marie Fridrichová, Jan Kovářík, Jiří Hrala, Václav Moucha, Milan Princ, z častých přispěvatelů třeba Václav Huml či Julie Richterová. Zřídka člověk zažije několik desítek let trvající periodikum od jeho počátku do konce.

Okrajově mne napadá smutná myšlenka, že magická poslední číslice 27 může naplňovat představu, že někdy diskutovaný Klub 27 může mít širší záběr než jen na rockové a bluesové hudebníky a zpěváky.