Archeologický výzkum v budově grotty Valdštejnské zahrady

V červnu roku 2006 byly zahájeny práce na rozsáhlém archeologickém výzkumu při rekonstrukci areálu hospodářského zázemí augustiniánského kláštera u kostela sv. Tomáše na Malé Straně v Praze 1 včetně domů Letenská čp. 29-33/III. Výzkum probíhá déle než rok a ještě v září 2007 nebyl zcela ukončen. Při jeho provádění byla v říjnu 2006 objevena situace vymykající se běžným archeologicky zkoumaným městským objektům, která je i v rámci rekonstruovaného klášterního areálu izolovaným solitérem původně náležejícím do zcela jiného sociálního i uměleckého prostředí. Pod podlahou jednoho ze sálů bývalé Pivnice u sv.Tomáše v čp. 33/III zůstala k překvapení zainteresovaných stran fragmentárně dochovaná spodní část umělé jeskyně – grotty, jež původně příslušela manýristické Valdštejnské zahradě vybudované v závěru 20. let 17. století. Tématu grotty se v širších souvislostech dlouhodobě věnuje Dr. Ivan P. Muchka, nověji Mgr. Sylva Dobalová. Již před zahájením výzkumu bylo zřejmé, že vévodova grotta byla špičkovou stavbou evropské úrovně.

Ve Valdštejnské zahradě byly grotty dvě – malá (severní), zakomponovaná do komplexu saly terreny a zástavby podél nádvoří, a velká grotta v jihozápadním rohu zahrady, jíž je věnován předkládaný příspěvek. V rámci zahrady představovala jižní grotta (obr. 1) ohradními zdmi sevřenou samostatnou budovu trojúhelníkového půdorysu, v jejímž interiéru byl vytvořen prostor navozující iluzi podzemní krápníkové jeskyně. Archeologickým výzkumem se podařilo odkrýt části původní výzdoby, nastínit členění prostoru i výškové terénní nárůsty spojené s jednotlivými etapami užívání prostoru a zvyšováním podlah. Objevem a vyčištěním krápníky vyzdobené zazděné niky pokračující do prvního patra výzkum potvrdil názor, že dnešní klenba přízemního, oproti Letenské ulici zapuštěného prostoru je vložena dodatečně (obr. 2,3 C) a že původní klenba je stropem dnešního prvního patra (Hýzler 1966, 14). Vyvrátil tak interpretaci (Vlček 1999, 171), že obě klenby – jak přízemní, tak prvního patra, náleží grottě, což by v důsledku předpokládalo grottu patrovou. Dle názoru J. Hýzlera (ibid.) došlo při vkládání pozdější barokní klenby s cílem zvětšit světlost přízemního prostoru ke snížení původní podlahy z doby vévodovy na recentní úroveň 189,54 Bpv platnou do roku 2006. Objevem skutečné úrovně původní raně barokní podlahy (obr. 2 A) na kótě výrazně hlubší – 188,59 m se však prokázalo, že při vkládání klenby nebyla původní podlaha snížena, ale naopak postupně o 1 m navýšena.
Interiér grotty je přibližně tvaru rovnoramenného trojúhelníka s delšími stranami 24 m a kratší stranou 13 m. Půdorys centrálního prostoru vytváří elipsu o osách 11 a 9 m, klenba je nesena po obvodu 6 pilíři (obr. 4). V severozápadním z nich byla nalezena zmíněná zazděná jeskyňka nepravidelného půdorysu cca 1,2 x 1,2 m. Směrem východním se z centrálního prostoru procházelo do bočních prostor, jihozápadní z nich vyplňovalo jezírko. Západně od centrální jeskyně se procházelo do trojúhelníkovitého prostoru, dnes zvaného předsíňka, jehož původní funkce není jednoznačná. Ve výkopu pro kanál vzduchotechniky v tomto prostoru jsme objevili stopy dalšího jezírka, jehož plochu však nelze pro malý rozměr sondy určit. Vodní prvek hrál v účinku grotty výraznou roli. Kromě obou jezírek, z nichž východní jezírko mohlo obsahovat dle hrubého propočtu 9 m3 vody, jsme v jediném fragmentu původní podlahy registrovali podél pilíře vymodelovanou stružku na vodu, v jedné ze zdobených stěn zůstal zabudovaný vývod keramického vodovodního potrubí.
Ve výškovém intervalu 188,59 (původní podlaha grotty) – 189,52 m (podlaha pivnice) se podél některých částí obvodového zdiva a pilířů jeskyně zachovala kompletní krápníková výzdoba. Sestávala z důmyslně skládaných, šikmo ložených opukových balvanů, jejichž rozmístění podél stěn a zejména u nároží imitovalo přirozenou jeskynní scenérii. Balvany byly překryty maltovou vrstvou s úlomky prejzů a dlaždic, jejíž povrch byl jemně, detailně vymodelován do souvislé plochy hrbolků a opatřen šedým nátěrem. Výsledná stěna byla záměrně značně křivá, často podbíhající pod zdivo mladší barokní klenby. Nejlépe se výzdoba grotty zachovala okolo pilířů na jižní straně centrálního prostoru a mimořádně dobře se zachovala v jižní části ochozu, v úzké „sluji“ u západního cípu východního jezírka, kde zůstala ve výškovém intervalu 188,5 – 189,54 m až do doby ukončení výzkumu neporušena a proporčně i provedením působila velice přirozeným dojmem včetně znázornění stružek, svádějících vodu do jezírka. Vlivem uzavřeného prostředí pod podlahou maltová vrstva vlhla a stala se velice křehkou, vypreparování povrhu krápníků z okolního kamenitého až suťového zásypu bylo pracné a náročné na trpělivost a jemnost.
Objev úrovně původní raně barokní podlahy a prokázání druhotného vložení dnešní klenby přízemí umožnily stanovit výšku centrálního prostoru na 7,7 m. Otázku původního vstupu do jeskynního systému se výzkumu vyřešit nepodařilo. Není jednoznačně potvrzená funkce 2,6 m širokého, naplno vyzděného prostoru s minimální hloubkou 0,6 m a výškou u paty klenby 1.8 m ve zdi mezi centrálním elipsovitým prostorem a zahradou (obr. 3 B), jenž má i zvenčí odezvu v anomálii ve výzdobě „Krápníkové stěny“. Výzkum prokázal, že interiér grotty byl ještě za své původní funkce minimálně jednou přestavován, než se v r. 1765 (Vilímková 1966, 10) stal natrvalo součástí hospodářského zázemí augustiniánského kláštera a byl na dvě staletí spojen s provozem pivovaru.
Dnes je z grotty prezentována jen její vnější severní obvodová stěna jako hraniční stěna Valdštejnské zahrady, pokrytá výzdobou provedenou stejnou technologií jako krápníky v interiéru. Oficielně je označována jako „Krápníková stěna“. Kdo však viděl v červnu kvetoucí liánu vistárii čínskou, může být překvapen podobou výtvarného pojetí výzdoby stěny se vzhledem zmíněné mohutné liány. Dojem umocní důsledné oddělení nižšího přízemního pásu s listovím od horní části s bohatě kvetoucími hrozny květů. V tomto pojetí působí důvěryhodně i přítomnost hadů, ještěrek a dalších zoomorfních vyobrazení, na rozdíl od jejich výskytu mezi krápníky. Je-li motiv výzdoby „Krápníkové stěny“ opravdu manýristickým originálem a zobrazuje-li vskutku vistárii, je vnější stěna budovy grotty i zajímavým příspěvkem v otázce seznamovaní Evropy s cizokrajnými rostlinami a při sledování aplikace vistárie jako rostliny z asijského (Wisteria sinensis) a severoamerického (Wisteria floribunda) kontinentu v evropských zahradách. Podle dostupných informací se v Evropě liána vistárie čínská začala pěstovat až v roce 1816.
Příslušnost interiéru jižní grotty k Valdštejnské zahradě se takřka vytratila z povědomí širší veřejnosti, leckdy i veřejnosti odborné (např. Hlavsa – Vančura 1983, 77, obr. 18). O to je záslužnější, že část výzdoby grotty bude rekonstruována a uchována v prostoru hotelu, jako jediný archeologicky odkrytý nález na celém staveništi zachovaný a presentovaný na svém původním místě.

Literatura:
Hlavsa, V. – Vančura, J. 1983: Malá Strana/ Menší město pražské. Praha
Hýzler, J. 1966: Architektonický průzkum domu čp. 33/III. Pasportizace SÚRPMO, květen 1966, Praha, 13-18
Vilímková, M. 1966: Stavební historie domu Malá Strana čp. 33/III. Pasportizace SÚRPMO, květen 1966, Praha, 1-12, .
Vlček, P. 1999: čp. 17/III. In: Vlček, P. a kol., Umělecké památky Prahy – Malá Strana. Praha 1999, 147-159